Pavel a Marie Jiráskovi jsou dnes známi jako sběratelé a odborníci v oblasti českých historických loutek a loutkových divadel. Loutky a loutkářskou scénografii začali studovat a sbírat v polovině osmdesátých let, kdy jejich jediným divadlem bylo dědictví po dědečkovi - prvorepublikovém cejchovním úředníkovi Otakaru Jiráskovi – Štapferovo divadlo s loutkami od Antonína Münzberga.
Loutky, divadla i písemné památky ve sbírce nepocházejí jen ze starožitnictví, ale především byly získávány přímo od lidí, kteří je podědili po rodičích či prarodičích a často je ještě osobně zažili jako pravidelně provozované loutkové divadlo. Mnohé z loutek či divadel byly zachráněny takřka v posledním okamžiku před zničením či prodejem do zahraničí. Nálezový stav exponátů bývá také rozličný, od loutkářských artefaktů opatrovaných s největší opatrností až po torza ze zaprášené půdy. Dnešní stav vystavených artefaktů by se neobešel bez soustavné a pečlivé restaurátorské práce.
Po dvaceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tzv. rodinné a spolkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950. Marie a Pavel Jiráskovi o historických loutkách také píší a účastní se řady výstavních projektů u nás i v cizině. Dlouhodobě spolupracují s Oddělením dějin divadla MZM v Brně, zejména s divadelním historikem Jaroslavem Blechou.
Mezi jejich prestižní výstavní autorské projekty patří zejména „Dům plný loutek" Palác šlechtičen, Brno 1996, „Full House of Puppets" Centro kulturistico Macau, Čína 1999, „Česká loutka" Císařská konírna Pražského hradu 2002 a „Česká loutka" Moravská galerie Brno 2003. K posledním výstavním projektům založeným výhradně na prezentaci sbírky patří Vánoce s loutkami v Letohrádku mistrovských v roce 2007 či Loutky na zámku v Lysicích v roce 2009 a Od Kašpara k čertu! v Masarykově muzeu v Hodoníně v roce 2010. V roce 2008 Jaroslav Blecha a Pavel Jirásek vydali společně s fotografem Václavem Jiráskem výpravnou knihu „Česká loutka“, Marie Jirásková loutkám věnovala svou disertační práci „Vizualita českého loutkového divadla v první polovině 20. století“.
Mnohé z divadel a loutek, získaných Marií a Pavlem Jiráskovými výzkumem v terénu pro soukromou sbírku, přešlo do majetku Divadelního oddělení MZM. Tyto historicky cenné památky se staly součástí sbírek druhé nejstarší muzejní instituce v ČR, kde budou zachovány jako kulturní dědictví pro další generace.
Spolkové a rodinné loutkové divadlo představují důležitou kapitolu dějin českého divadla. Od poloviny 18. století vzrostla v řadách aristokracie a měšťanstva obliba zřizování privátních divadel. Koncem století se hojně rozšířila i v nižších společenských vrstvách.
Spolková (sokolská, dělnických tělocvičných jednot a podobně) a školní loutková divadla se orientovala výhradně na dětské publikum. Ve dvacátých letech již u nás existovaly stovky těchto divadel. Nejméně čtyři z nich měla svojí mimořádnou úrovní a tendencí odpoutat se od realistické scénografie a překonávat chápání divadla jako umění reprodukční podstatný význam pro formování nového profesionálního českého loutkářství. A sice Loutkové divadlo Feriálních osad v Plzni, Loutkové divadlo Umělecké výchovy v Praze, Umělecká loutková scéna v Praze a Umělecká scéna Říše loutek v Praze.
České „rodinné loutkové divadlo“- tímto názvem označujeme existenci a neskonalou oblibu profesionálně i amatérsky vyráběných stolních loutkových divadel a loutek v první polovině 20. století, jejich popularizaci, rozšíření a hojné užívání v domácnostech. Tento jev představoval v oboru ohromnou kvalitní výtvarnou produkci, provázenou obšírnou změnou repertoáru loutkového divadla, která naopak předurčovala scénografické proměny - nové typy postav či pohádkové scenérie. Tím, že se mu začalo věnovat mnoho vzdělaných kulturně orientovaných lidí, získávalo loutkové divadlo prestiž a měnil se jeho vztah s ostatními uměleckými obory. Poprvé v českém kontextu začalo být chápáno jako estetický fenomén. Zatímco v jiných evropských zemích byl fenomén rodinného loutkového divadla (tj. stolní divadélka a sériově vyráběné loutky) vnímán často v kontextu hračkářského průmyslu, v českých zemích se na jeho rozvoji podíleli s mimořádnou intenzitou přední čeští výtvarní umělci, od impresionistických krajinářů až po malíře českého kubismu.
Autorské výstavy:
„Dům plný loutek" Palác šlechtičen, Brno 1996
„Full House of Puppets" Centro kulturistico Macau, Čína 1999
„Česká loutka" Císařská konírna Pražského hradu 2002
„Česká loutka" Moravská galerie Brno 2003
„Vánoce s loutkami" Letohrádek Mitrovských Brno 2008
„Loutky na zámku" Zámek Lysice 2009
„Od Kašpara k čertu!" Masarykovo muzeum Hodonín 2010
Účast na výstavách:
„Divadlo s loutkami“, MZM Brno 2002
“O českém loutkovém divadle rodinném”, Chrudim 2003
“Czech Family Puppet Theatre”, Skjern, Dánsko 2004
“O českém loutkovém divadle rodinném”, Třebíč 2004
“O českém loutkovém divadle rodinném”, Liberec 2005
„O hračkách, hrách a hraní“, MZM Brno 2007
„Okno do českého loutkářství“, Liberec, Tolosa - Španělsko, Brno 2007 - 2008
Loutky, divadla i písemné památky ve sbírce nepocházejí jen ze starožitnictví, ale především byly získávány přímo od lidí, kteří je podědili po rodičích či prarodičích a často je ještě osobně zažili jako pravidelně provozované loutkové divadlo. Mnohé z loutek či divadel byly zachráněny takřka v posledním okamžiku před zničením či prodejem do zahraničí. Nálezový stav exponátů bývá také rozličný, od loutkářských artefaktů opatrovaných s největší opatrností až po torza ze zaprášené půdy. Dnešní stav vystavených artefaktů by se neobešel bez soustavné a pečlivé restaurátorské práce.
Po dvaceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tzv. rodinné a spolkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950. Marie a Pavel Jiráskovi o historických loutkách také píší a účastní se řady výstavních projektů u nás i v cizině. Dlouhodobě spolupracují s Oddělením dějin divadla MZM v Brně, zejména s divadelním historikem Jaroslavem Blechou.
Mezi jejich prestižní výstavní autorské projekty patří zejména „Dům plný loutek" Palác šlechtičen, Brno 1996, „Full House of Puppets" Centro kulturistico Macau, Čína 1999, „Česká loutka" Císařská konírna Pražského hradu 2002 a „Česká loutka" Moravská galerie Brno 2003. K posledním výstavním projektům založeným výhradně na prezentaci sbírky patří Vánoce s loutkami v Letohrádku mistrovských v roce 2007 či Loutky na zámku v Lysicích v roce 2009 a Od Kašpara k čertu! v Masarykově muzeu v Hodoníně v roce 2010. V roce 2008 Jaroslav Blecha a Pavel Jirásek vydali společně s fotografem Václavem Jiráskem výpravnou knihu „Česká loutka“, Marie Jirásková loutkám věnovala svou disertační práci „Vizualita českého loutkového divadla v první polovině 20. století“.
Mnohé z divadel a loutek, získaných Marií a Pavlem Jiráskovými výzkumem v terénu pro soukromou sbírku, přešlo do majetku Divadelního oddělení MZM. Tyto historicky cenné památky se staly součástí sbírek druhé nejstarší muzejní instituce v ČR, kde budou zachovány jako kulturní dědictví pro další generace.
Spolkové a rodinné loutkové divadlo představují důležitou kapitolu dějin českého divadla. Od poloviny 18. století vzrostla v řadách aristokracie a měšťanstva obliba zřizování privátních divadel. Koncem století se hojně rozšířila i v nižších společenských vrstvách.
Spolková (sokolská, dělnických tělocvičných jednot a podobně) a školní loutková divadla se orientovala výhradně na dětské publikum. Ve dvacátých letech již u nás existovaly stovky těchto divadel. Nejméně čtyři z nich měla svojí mimořádnou úrovní a tendencí odpoutat se od realistické scénografie a překonávat chápání divadla jako umění reprodukční podstatný význam pro formování nového profesionálního českého loutkářství. A sice Loutkové divadlo Feriálních osad v Plzni, Loutkové divadlo Umělecké výchovy v Praze, Umělecká loutková scéna v Praze a Umělecká scéna Říše loutek v Praze.
České „rodinné loutkové divadlo“- tímto názvem označujeme existenci a neskonalou oblibu profesionálně i amatérsky vyráběných stolních loutkových divadel a loutek v první polovině 20. století, jejich popularizaci, rozšíření a hojné užívání v domácnostech. Tento jev představoval v oboru ohromnou kvalitní výtvarnou produkci, provázenou obšírnou změnou repertoáru loutkového divadla, která naopak předurčovala scénografické proměny - nové typy postav či pohádkové scenérie. Tím, že se mu začalo věnovat mnoho vzdělaných kulturně orientovaných lidí, získávalo loutkové divadlo prestiž a měnil se jeho vztah s ostatními uměleckými obory. Poprvé v českém kontextu začalo být chápáno jako estetický fenomén. Zatímco v jiných evropských zemích byl fenomén rodinného loutkového divadla (tj. stolní divadélka a sériově vyráběné loutky) vnímán často v kontextu hračkářského průmyslu, v českých zemích se na jeho rozvoji podíleli s mimořádnou intenzitou přední čeští výtvarní umělci, od impresionistických krajinářů až po malíře českého kubismu.
Autorské výstavy:
„Dům plný loutek" Palác šlechtičen, Brno 1996
„Full House of Puppets" Centro kulturistico Macau, Čína 1999
„Česká loutka" Císařská konírna Pražského hradu 2002
„Česká loutka" Moravská galerie Brno 2003
„Vánoce s loutkami" Letohrádek Mitrovských Brno 2008
„Loutky na zámku" Zámek Lysice 2009
„Od Kašpara k čertu!" Masarykovo muzeum Hodonín 2010
Účast na výstavách:
„Divadlo s loutkami“, MZM Brno 2002
“O českém loutkovém divadle rodinném”, Chrudim 2003
“Czech Family Puppet Theatre”, Skjern, Dánsko 2004
“O českém loutkovém divadle rodinném”, Třebíč 2004
“O českém loutkovém divadle rodinném”, Liberec 2005
„O hračkách, hrách a hraní“, MZM Brno 2007
„Okno do českého loutkářství“, Liberec, Tolosa - Španělsko, Brno 2007 - 2008
 |
Divadlo loutek |
|
Vánoce s loutkami |